≡ Rychlostní trénink
Rychlost považujeme do značné míry za geneticky předurčenou, a tudíž je ze všech pohybových schopností vůbec nejhůře ovlivnitelná. Závisí totiž převážně na jediném faktoru, jímž je poměr počtu rychlých a pomalých vláken v pracujících svalech. Vysoké % vláken typu IIB (rychlá glykolytická) je obecně předpokladem všech výbušných a rychlostních výkonů, jež neprobíhají déle než 6 sekund a závisí v převážné míře na produkci energie z Adenosintrifosfátu a Kreatinfosfátu (ATP-CP systém). V badmintonu dochází průměrně k delšímu výkonu, který se pochopitelně ještě opakuje, což ovlivňuje energetické krytí, protože badmintonista nemá dostatek času na úplnou obnovu zdrojů ATP a CP. Proto jsou pro hráče důležitá vlákna typu IIA (rychlá oxidační glykolytická), důležité pro rychlostní vytrvalost, jež se vyznačují převahou anaerobní glykolýzy a kumulací laktátu. Dalších determinantem rychlostního výkonu je architektura svalu. Konkrétně délka svalových vláken a fascií, počet sarkomer a úhel, pod kterým jsou svalová vlákna přichycena na kost šlachou (Grasgruber a Cacek, 2008). Výhodnější pro rychlost jsou dlouhá svalová vlákna, spíše s menším průřezem, spojená do dlouhých fascií položených pod nízkým úhlem ve směru působení síly. Dlouhá vlákna totiž obsahují vyšší množství řetězovitě seřazených sarkomer, což prodlužuje délku svalového stahu a zrychluje tak pohyb (Abe a kol 2000 in Grasgruber a Cacek 2008).
Foto: jtsstrenght.com
Rozvoji rychlostních schopností se musíme věnovat už od dětského věku. Vhodným obdobím pro stimulaci rychlosti je počátek puberty (10 – 15 let), kdy se formují nervové základy svalových funkcí. Ani v badmintonu, stejně jako v dalších sportovních odvětvích, by trénink v tomto věku neměl být příliš náročný a specializovaný. Brzká rychlostní specializace u mládeže sice zpočátku vede k rapidnímu zlepšování, ale vlivem mnohonásobných tréninkových sprintů dojde záhy k nervově podmíněnému zmrazení pohybového stereotypu, což velmi často vytváří výkonnostní bariéry v dospělosti. Největší pokroky přicházejí zpravidla mezi 18 – 21 roky, kdy je dokončen rozvoj silových a anaerobních schopností. Maximální výkonnost dosahují sportovci kolem 25. roku a průměrně po 30. roku dochází k neodvratitelným fyziologickým změnám rychlých svalových vláken. Klesá také rychlost reakce, což může badmintonistu ve vyšším věku výrazně limitovat. Ale objevují se i výjimky, např. britský sprinter Linford Christie dosahoval časů světové špičky ve věku po 35. roce.
Rychlostní trénink zahrnuje kratší intervaly zatížení s delšími přestávkami příp. doplněný plyometrickým a silovým tréninkem. Pro zaručení rozvoje rychlosti je podmínkou provádět vždy pohyb v co možná nejvyšší rychlosti, proto se doporučuje zařadit ho na úvod tréninku po rušné části tréninkové jednotky. Jedinou výjimkou je trénink se zátěží. I když hráč neprovádí pohyb v maximální rychlosti, vyvíjí ho maximálním úsilím, což svojí intenzitou svalové kontrakce dostatečně kompenzuje. Počet sérií a to zvláště při použití zátěže by nikdy neměl být vysoký (max 10) a přestávky mezi sériemi musí zaručit kompletní zotavení. Např. po 60 m běhu nejméně 2 – 3 min (5 opakování, 5 sérií). Regenerace mezi sériemi je rychlejší při zařazení výklusu v pauzách. V případě zhoršování časů je třeba prodloužit dobu odpočinku nebo přerušit rychlostní trénink, protože pak už není efektivní.
Regenerace po čistě rychlostním tréninku bývá obvykle relativně krátká. Trvá přibližně 24 hod, ale opět je třeba přistupovat individuálně. Za předpokladu, že půjde o rychlostně-vytrvalostní zatížení, počítejte minimálně s dvakrát delší dobou na regeneraci.
Tomáš Voves
